Vznešené ženství, 17. část z 20

V Âu Lạc (Vietnamu) se vyprávěl příběh – vracím se zpět k jeptišce, která mi ho vyprávěla. Vyprávělo se, že tam právě postavili nový chrám, dokonalý, krásný a čistý. A přišlo mnoho mladých mužů, aby se stali mnichy, samozřejmě s vysokými ideály a vznešenými touhami. Jenže do toho chrámu přicházelo mnoho lidí a dávali mnoho, mnoho dobrých obětí – příliš dobrých, příliš dobrých. A tehdy opat chrámu těmto mnichům řekl: „Och, vy jste prkno na krájení. A oni jsou nože. Pokud nebudete opravdu pokračovat, upřímně praktikovat, budou do vás řezat, dokud nic nezbude.“ A poté, ne příliš dlouho poté, se všichni mniši opět vrátili ke světskému životu, oženili se a měli děti, rodinu atd. To je pravdivý příběh, který mi vyprávěla moje učitelka mniška.

Proto jsem vám řekla, že mě něco naučila, vyprávěla mi příběhy. Také mi řekla: „Buď opatrná, nebydli sama v té malé místnosti v uprchlickém táboře.“ Ale já jsem musela. Neměla jsem nikoho, s kým bych bydlela. Raději jsem byla sama. Ptala jsem se „Proč?“ A ona řekla: „Och, duchové, mnoho z nich, vždycky chodí na prázdný záchod a sedí tam i v noci.“ Řekla jsem: „Já žádné nevidím.“ Nebo možná mi Buddha zaslepil oči, abych se nebála, nebo je Buddha vyhodil, aby mě neděsili. A tak jsem tam dál zůstávala.

Ona vidí duchy a vidí i to, co si myslíte, co cítíte. Ona má tuhle psychickou sílu, jasnovidnost, ne úplnou, ale určitou část.

A jeden další mnich, také byl v uprchlickém táboře, v jiném táboře, soukromějším, v soukromé budově s dalšími aulackými (vietnamskými) uprchlíky. Předvídal moji budoucnost. Říkal, že budu světově proslulá. Budu duchovně velmi významná. To je vše, co mi řekl. A já jsem si tehdy prostě myslela, že je příliš laskavý, protože jsem byla velmi oddaná buddhistka. Dávala jsem oběti mnichům, a mnoho mnichů a mnišek také chodilo ke mně domů. A chovala jsem se k nim jako k Buddhům. Samozřejmě jsem jim neříkala Buddha. Říkala jsem jim Mistr ten a ten. A sama sebe jsem oslovovala jako „vaše dítě“. V Âu Lạc (Vietnamu) neříkáme jenom „Mistře“. Mistr je „Sư“. „Phụ“ znamená otec nebo matka. Nebo když je tam mniška, říká se jí „sư cô“, což znamená „tetička mistryně“, a „sư phụ“ což znamená „otec mistr“. A sami sebe oslovujete jako „dítě“, „vaše dítě“.

Och, mluvila jsem o tolika věcech. Doufám, že je všechny dokážete strávit. Nevadí. Nikdy nevíte, jestli budu mít příležitost vám to říct znovu. Beru svůj den, každý den jako svůj poslední den. Takže cokoli mohu udělat, udělám. A pokud někteří z vás neposlouchají, nevěří, jsou tu jiní, kteří by mohli poslouchat, kteří by mohli uvěřit a mohli by sami zachránit svou duši, a mohli by se stát ctnostnějšími, morálnějšími, způsobilejšími být skutečnými lidmi, také proto, aby se společnost stala bezpečnější, bezpečnější pro život, a také jejich duše se očistí, a to bude lepší i pro ně. Takže prostě mluvím, a kdo poslouchá, poslouchá. Dobře pro ně. Kdo neposlouchá, toho stejně neznám. Nic nechci, takže se nebojím, že bych o něco přišla. Pokud vám některá z mých slov mohou pomoci, děkujte Bohu, děkujte všem Buddhům, všem Mistrům. Mně děkovat vůbec nemusíte. Oni mě inspirovali, a já se vždycky před jakoukoli řečí modlím, velebím Je, aby skrze mě mluvili: „Nenechte mě mluvit jen podle světských měřítek nebo ega.“

Žádnou řeč nepovažuji za svoji skutečnou řeč. Někdy tam vnesu nějaké lidské hodnoty, dělám vtipy a podobně, ale nepovažuji to za to, že někoho skutečně učím. Vždycky děkuji Bohu, že mi dovoluje mluvit o čemkoli, co prospívá druhým. A dokonce i zvířecí lidé, ti naslouchají také. Z dálky jejich duše mohou naslouchat.

Zvířecí lidé jsou ke mně tak laskaví. Kamkoli přijdu, ptačí lidé přijdou a řeknou mi to a ono. Když mám starost o svět nebo o cokoli jiného, přijdou a řeknou mi dobré zprávy, ale vám je nemohu říct. Až to přijde, dozvíte se to. Dokonce i krysí lidé a ti všichni.

Jednou jsem se ubytovala ne ve městě, ale na jakémsi předměstí s dalšími domy kolem. A krmila jsem krysí lidi. Krmila jsem ptačí lidi, ale krysí lidé také přišli a jedli společně. A sousedé to viděli, takže to nahlásili na úřadě. A oni mi napsali dopis. Nevynadali mi nebo tak něco. Byli velmi milí a zdvořilí. Říkali: „Nekrmte je, protože krysí lidé přijdou a budou jíst, a krysí lidé mohou přenést nemoci na vás i vaše sousedy a tak. Tak je prosím nekrmte.“ Protože když je budu dál krmit, budou dělat potíže. To je jisté. Nejprve jsou zdvořilí a píšou vám mile, ale později začnou dělat problémy. Mohou vám dát pokutu nebo vás mohou uvěznit, cokoli, to záleží. O zákonech té země toho moc nevím. Nemohu znát příliš mnoho zákonů. Tak jsem je přestala krmit.

A řekla jsem, že se moc omlouvám všem ptačím lidem kolem sebe, rovněž i krysím lidem. A stále jsem se jich ptala, jestli jsou v pořádku. Říkali, že jsou v pořádku. Stejně jako racčí lidé, ti obvykle neradi chodí jíst rybí lidi. Říkají, že páchnou. Ale potom, když je nenakrmím, tak je jdou jíst. Je mi to tak líto, můj Bože. Mám téměř zlomené srdce. A pak jsem se zeptala: „Ale jste v pořádku?“ Oni řekli: „Ano, jsme v pořádku. Nebojte se.“ A krysích lidí, těch jsem se také zeptala: „Co teď dělat? Přicházíte každý den abyste se snadno najedli. A co teď můžete udělat? Máte co jíst?“ Odpověděli: „Nebojte se. My si jídlo najdeme. Známe to. Dokážeme se o sebe postarat.“ A liščí lidé mi říkali podobné věci s takovou láskou a snažili se mě utěšit, místo aby mi vyčítali, že je nekrmím. Ale já jsem cítila věčný smutek.

Ale ve společnosti, v zemi, ve které žijete, i když je to vaše země, nebo to není vaše země, musíte respektovat zákony. Pokud už ten zákon znáte, musíte ho respektovat. Pokud ho neznáte, a nevědomky uděláte něco špatného, pak stejně musíte nést trest. Takže potom mi to bylo strašně líto. Ještě teď je mi to stále líto. Ale přestěhovala jsem se jinam, a oni za mnou stále chodí a mluví se mnou. Stále mi říkají: „Och, je tohle dobré, tamto dobré?“ nebo „Dávejte si pozor na tohle, dávejte si pozor na tamto.“ Kamkoli jdu, přijdou, i když je nekrmím. Takže kamkoli jdu, když vidím, že lidé nějak krmí ptáky(-lidi) a krysy(-lidi), protože mají větší zahradu, žijí více v soukromí, mohou je krmit, och, jsem tak šťastná, šťastná. A přeji jim všechno dobré. Říkám: „Bůh vám žehnej, Bůh vám žehnej,“ a tak.

Ale víte, ve světě máme světské zákony. Takže ve vesmíru máme také vesmírné zákony. Musíme dodržovat všechny zákony, abychom přežili. Pokud je ale vaše duše již osvobozená, půjdete do skutečného Domova – Buddhovy země, Nebeského domova – tak se už nikdy nemusíte ničeho obávat ani mít strach. Tam takové zákony neplatí. Nemají slovník, který obsahuje „trpět“ nebo „bolest“ nebo „pravidlo“ nebo „zákon“, nic. Protože všichni žijí v Nebi, v Buddhově zemi. Všechno je tam dobré, blažené a neustále šťastné. Jediné, co děláte, je, že se třeba jen procházíte nebo navštěvujete své sousedy, nebo jdete vzdát hold Buddhům, vyživujete se, a dokonce nemusíte ani chodit pěšky nebo jezdit autobusem. Prostě jen létáte. Prostě se jen třeba procházíte po obláčku. Záleží na tom, v jaké Zemi se nacházíte. Nebo máte na břiše pás a jen stisknete tlačítko a letíte, bezpečně, lehce, jako byste chodili po vzduchu. Nebo chodíte na mraku a řeknete mraku, kam chcete jít, a on vás tam odnese.

A máte domy. Každý má svůj velký dům. Ať je dům na světě sebevětší, není tak velký jako váš dům v Buddhově zemi – například, v zemi Amitābha Buddhy. Dokonce je to jako byste byli v lotosovém květu. A ten květ má tvar květiny, ale je to váš dům! Velké květiny, takže není to dokonce jako malý lotos nebo malý domeček, ale velký, protože vy jste tam také velcí, a potřebujete prostor. Ani ten dům nepotřebujete. Prostě každému je takový dán, abyste tam mohli sedět a meditovat, aby vás nic nerušilo. V takové zemi máte jen potěšení a radost. Cokoli chcete, k vám přijde automaticky. Na cokoli jen pomyslíte, to pak přijde. Ale stejně tam toho moc nechcete. Cokoli – prostě se cítíte spokojení, a cokoli potřebujete, velmi jednoduše, to k vám přijde, bez ohledu na to, co potřebujete.

A všichni tamní ptáci(-lidé) a zvířecí lidé jsou krásní, mají kolem sebe světlo a zpívají. Všem připomínají, aby praktikovali, aby šli dál, na vyšší místo. Ne snad proto, že se musíte stát Buddhou nebo tak něco. Jde jen o to, že když jste Buddha, cítíte se dobře, máte lepší pocit z vašeho vlastního úspěchu. A pak můžete pomáhat ostatním, třeba svým příbuzným a přátelům, kteří ještě zůstali ve světě utrpení nebo dokonce v pekle. Většinou, když dosáhnete vyšší úrovně vědomí, pak mnoho generací vašeho rodu, vaší rodiny, bude také svobodných, nepůjdou do pekla. Ale možná pár z nich nebo několik z nich nenásledovalo buddhismus nebo nenásledovalo Krista nebo jiné Mistry, dělali špatné věci a musí tedy být potrestáni v pekle. A pak z Buddhovy země můžete vidět skrze Nebesa a Zemi a peklo, a vidíte, že možná někdo z vašich příbuzných nebo členů rodiny, nebo dokonce možná váš otec, matka trpí v pekle. Pak můžete sestoupit dolů a obětovat se, abyste jim pomohli.

Photo Caption: Zlatý čas je v tomto pomíjivém světě vzácný. Užívej si ho, dokud trvá.